...Bolí mě hlavičta!...počtej  jdu kakat, bolí mě bišto, musím na záchod...  Nemám botičty!!!    pomalu mi dochází trpělivost.... Vypravit mé nejmladší dítě do školky, kterou z duše nenávidí, je nadlidský výkon!  Argumentuje ve svých 5 letech naprosto vším.  Od bolesti hlavy díky přílišnému hluku ve školce až po ...JE TAM MáLO PLOSTOLU!!!!     

Vzhledem k tomu, že jsme normální rodina, která potřebuje každou korunu nejdřív potěžkat, polaskat se pohledem a teprve potom ji vypustit do finančního toku , otázku peněz jsem se synem probírala již několikrát. Vždy jsem měla pocit, že mám inteligentní dítě, které to vše pochopilo.  Změna!!!  Položil mi otázku cestou do školky......." ¨ploč musíš fult chodit do pláce???  Já vím , že kvůli penězům, ale to chceš novej mobil??!! Že tak fult hlabeš!!!!  Jeho zcela vážný výraz mě odradil od výbuchu smíchu.  Raději jsem se jala vysvětlování :....bla bla bla bla ...        

U tohoto dítěte jsi nejsem jistá, zdali za jeho pesimismus může má výchova nebo geny.. Ve věku 3 let, kdy ostatní děti vesele bobují a sáňkují na čerstvém sněhu, odmítá jet se slovy : stejně se zabijou...   Usedám na sáňky se zbytkem svých dětí a hurá na svah!!!!  On zvedne své nádherně temné a hluboké oči k mému muži a říká, naprosto zdrcen :"...už se nevrátí, jsou mltví...."  

Ale ne každé z mých dětí je tak pesimistické!!!   Má dcera je hypochondr.....  Netuším kde tuto úchylku vzala. Snad za to může její pobyt v inkubátoru, nebo opět ty geny. Miluje doktory, léky, nemocnici. Vždy všem ráda vypráví jak moc je nemocná a čím vším ji léčí. ... Ignoruji to i ji. ..Pokud neleží v horečkách několik dní, odmítám návštěvu doktora. Doktoři ji milují také. Kdo jiný by si nechal na sobě dělat veškeré ty pokusy a ještě se tvářit tak blaženě????!!! Plánujeme s mužem, že jí zaplatíme o prázdninách místo tábora, pobyt v nemocnici...  

Další z mých dětí je, teď už puberťák, až nečekaně inteligentní. Ne že bych se počítala mezi ty s IQ TYKVE, ale jeho se trochu bojím... Některé z předmětů zvládá s takovou bravurou, že mě učitelky prosí ať mu schovám učebnice a dávám mu je jen do školy.  Bojí se, že by mohl vědět víc než ony... Je pravda, že v něčem pokulhává, ale KDO JSME DOKONALÝ, že??!!! Takže tyto kvítečka jsou mé sladké děti!!! Snažím se na ně působit výchovně. Už teď mám však pocit, že si tím pouze přivodím zdravotní problémy.  

Mám k nim "proslov", výrazně gestikuluji.  Namáhám si hlasivky.  A ve chvíli, kdy si myslím, že si z toho "něco vemou" se ozve hlásek:..už budeme papat???   

Jídlo!, ano mé děti jsou v podstatě převlečená sarančata!!! Co je k snědku a na dosah zlikvidují během minutky. Přála bych Vám pak vidět ten jejich výraz  "MY NIC"....   Kuchařky ve škole si je neustále pochvalují. ( což je kolikrát, vzhledem k jejich výtvorům, až s podivem.) a mé pokusy jídlo schovávat vychází na plano..... Ale, upřímně, oni to se mnou taky nemaj lehký.. 

Občas mě popadne potřeba něco jim do toho života dát, něco je naučit.  To se pak stane, že za poklidné jízdy autem, nutím muže zastavit. Pokud možno na kopci, při ledové vánici.. Ženu děti ven :...Není to nádhera? Ten výhled! Poslouchejte! Skřivánek!!! Bohužel má romantická duše nenachází odezvu.... Pouze se ozývá cvakání zubů provázené soustrastnými pohledy.

Tuhle v lese jsem pocítila potřebu naučit je něco o přežití v přírodě. Jedovaté bobule byly první na řadě.  A ejhle Rulík zlomocný. "Tak ten je moc nebezpečný, dávejte si pozor ať si ho nepopletete s borůvkou!! .... "Jasně mami! Borůvky jsou na keříkách a tenhle je na nožičce!! Můžem jít dál??!!"       

Výchova mého muže je také "zajímavá", ještě, že ji nepraktikuje často. Knihy které si můj syn zakoupil na burze ve škole    (TIMUR A JEHO PARTA) letí oknem. Za ní dřeváčky mého nejmladšího, který nechtěně  šlápl otci na prsty u nohy. (naštěstí je dítě z duše nenávidělo, ty dřeváčky!!!)  Po zjištění, že dcera kromě stropu pomalovala úplně vše v pokojíku, vtrhl muž do místnosti. V ruce svíral KENA (vysněný dárek) hlasitě se dožadoval pera. Všichni jsme na něj"zírali" jako v transu.  Stojí tam ve své "majestátnosti" (185/72hihihi úplný Golem) oči podlité krví, vlasy zježené. Vztekle se ohání perem těsně u tělíčka Kena. " Mám Ti ho taky počmárat?!!!" na krku mu nabíhá žíla "Nebo ho mám přetrhnou?!! Místo Tebe?!!!"  Už chytá popelavou barvu, příznak infarktu! Budu mladá vdova... Přežil, Ken i můj muž.

Ovšem i já jsem občas svědkem svého naprostého výchovného selhání. Synátor mě"vytočil" tak , že křičím ať si táhne kam je mu libo, když se mu u nás nelíbí. Prásk dveřmi a jedno kafe na uklidnění. Vztek mě stále nepřešel a tak jdu znovu promlouvat do duše. Stojím v prázdném pokojíku, okno dokořán! Pobíhala jsem po přilehlém parčíku a hledala... Od té doby se raději koušu do jazyka a mlčím....  

Děti nám to vše vrací i s úroky: ...Dcera, na otcovo neuvážené vyhrožování, že si pořídí jiné děti s ledovým klidem řekla:....Ty už můžeš mít akorát tak vnoučata!!! Nejmladší dodává, že to povolání po mém muži bude vykonávat on, když táta umře. A na konec se ozval můj "puberťák" s  otázkou, zdali si po smrti svého otce může nechat jeho mobil....