….ještě jedna zatáčka a už tam vážně budem !!!…. Sama se snažím upamatovat si , která zatáčka je ta vážně poslední….

Báječný nápad vzít děti na tůru sice vzešel z nás obou….. potřeba zdravého vzduchu a dobré kondičky našich dětí - to byl počáteční impulz k „pokoření“ kopců, hor a skal… ale teď já , ztratila veškeré iluze o dobru , které pro naše ratolesti činíme…..

První a mírnější tůry zvládly s takovou bravurou, že jsme byli pyšní ne na ně, ale sami na sebe, jak dobře jsme je „připravili“- ten nejmladší neustále držel první místo a neztrácel humor, dcera se mi neustále pletla pod nohy, ale šlapala bez větších protestů… a nejstarší ??

…letos jsme - poprvé a o to víc - ocenili, že děti tak rychle rostou… nesl batoh s dostatečnou zásobou jídla (vystačilo by tak pro rotu vojáků) a my s mužem jsme mohli zvesela švitořit na téma ..podívej, ten strom je tak nádherně křivej…. Hele!!! Pařez….

Další tůry pomalu zvyšovaly nároky na kondičku našich dětí, ale i ty zvládaly hravě.

Pak přišlo ono osudové ráno….

Můj muž vstal a s výrazem (který opravdu může vzjejít jen z pocitu pána tvorstva) znamenajícím „dnešní den je můj!!!“ nám sdělil své rozhodnutí, že dnes nastal ten den „D“.

Udivené výrazy, posléze vystřídány zděšenýmy… naznačovaly cosi o neinformovanosti nás ostatních. S pohledem, který věnoval Caesar svým podřízeným, jsme se dověděli, že nejvyšší hora tohoto pohoří nás dnes očekává. Protesty byly šmahem zamítnuty: „Aspoň jednou za život si na tu horu vyšlápnu…. A vy půjdete se mnou !!!“

Co jiného, než souhlas nám zbývalo???

….teď děti marně očičkama prosí, ať se vrátíme…. Manžel si šlape a div si neprozpěvuje. Za ním dlouho nikdo….. pak já vlekoucí za ručičku nejmladšího a zase dlouho nic….

Vzhledem k tomu,že jsme vyšli z toho nejnižšího bodu …cesta byla od začátku strmě vzhůru:

První kroky… mé vtipné „historky“ z mého mládí… první prudší stoupání…. mé laškovné pobízení k radosti z pohybu…. První zatáčka …. Má vtipná poznámka…. „Takových ještě bude ….hahahaha ….“ XXX zatáčka …. Mé naprosto zoufalé vzpomínání,která že je zatraceně ta poslední!!!

Manžel hnán jakousi silou (mě naprosto neznámou) , se nám ztratil už při X zatáčce. Takže veškeré připomínky,výtky a výhružky jsou směřovány na mou hlavu. Statečně vzdoruji návrhům typu… „počkat na tátu tady“…nebo…. „vrátíme se na silnici a něco si stopnem“…

Stávka mých dětí graduje: Teď už sedí na „bobku“ a odmítají se hnout. Snažím se vyštrachat sama ze sebe zbytek sil, milé děti nepozabíjet a jít svou cestou….

Usmívám se a už zase slyším jak říkám: “tam za tou zatáčkou“ - z hodu koulí, teda spíš šiškou, na cíl, by všechny moje děti měly za 1!

Povzbuzena svou uraženou hrdostí, vztyčím bradu a hrdě odcházím se slovy: „Si tu klidně seďte“!!

Asi tak po 100 metrech a 2 zatáčkách, ze mne vyprchal pocit uvolněnosti a dostavil se pocit odpovědnosti… Má hrdost mi však nedovolí se vrátit… sedím na kraji lesa a čekám…

Řeknu Vám… těžké chvíle - zvlášť když si uvědomíte, že batoh s jídlem mají u sebe…

(od té doby, před každým takovým rozhodnutím, nechat je napospas, beru batoh do svých rukou.)

Ale „láska“ k matce je silnější (prozatím) děti se přivlekly až ke mně a můžem jít dál.

Jaké překvapení!!! Za další zatáčkou můj muž a jeho zdvyžená pravice…

„Tak nějak musela vypadat Libuše!!“….bleskne mi hlavou…

„Tam!!“ říká a ta postava. Strhané tvářičky dětí, hledí za rukou ukazujíc kamsi do dály.

Bohužel mé vyčerpání mi už nedovolí zaostřit tak rychle jako ony…proto se divím té rychlé změně, jež u nich nastala… Poskakují, plácají se do kolýnek, objímají se a dcera se v naprostém pomatení smyslů tulí k tátovi…

Ano… blíží se konec naší cesty stále nekončících zatáček, ale jen já , snad registruji klikatou cestu vinoucí se ještě notný kus před náma.

Naštěstí, tuto zbývající část zvládly děti bez větších potíží…. Nemladší už zase poskakuje vpředu , dcera se mě drží ,ale šlape a nejstarší??? ..ten volně pobíhá a neustále mi opakuje: “já ten batoh nesl podstatně déle!!! Za to bude nějaká odměna ?!“

Stojíme na vrcholu…. vítr ošlehává naše tváře… děti se choulí do bundiček… a mě hřeje dobrá nálada z vědomí, že v okolí už vyšší a pro mého muže lákavější vrchol není…..