Je ráno.  Slastně se protahuji a ....    KUŠ !!! kdo to vedle mě leží?! Co mě to tlačí na prsteníčku levé ruky?! Hledím na ten lesklý kov a vzpomínám co se včera stalo...:

začalo to hned ráno... VSTÁVEJ !!!!! Vyskakuji z postele a zděšeně "zírám" na svou matku.  Tolik práce a ty si tu spíš!! Mžourám a snažím si vzpomenout nač ten povyk. Pohled na budík 5 hodin!!!! Matka se zbláznila!!! Ona mi však nedává šanci se vzpamatovat a už mě tlačí ze dveří. Chabě se bráním tím, že jako budoucí matka potřebuji dostatek spánku. Ovšem toto jí jen víc popudilo a tak svou tváří, nebezpečně blízko mého ucha, mi sděluje, že to ví a, že já se dnes proto VDÁVÁM. Tak toto vzbudí i mrtvého, natož mě...  Ten čas tak rychle letí. Jak je to dlouho co jsem seděla s matkou na lavičce a opatrně jí sdělila, že se musím vdávat.   Neuplynula  ještě dostatečně dlouhá doba, abych potlačila nebo zcela zapomněla na její reakci. Čekala jsem ticho a pak výbuch... chyba... nastal okamžitě...  Otec reagoval o poznání lépe. Po několika dnech jsem ho přistihla jak hovoří přes telefon a sděluje tomu někomu: ...naše mladá, (mých krásných 17let) tvrdí, že budu dědek, hahaha, ale já jí na to neskočím!!! hahaha...   po chvilce ticha, kdy jsem mu mávala těhotenskou průkazkou před obličejem dodal: tak já ten dědek fakt budu....

Matka mě žene do kuchyně a nutí mě chystat občerstvení pro svatebčany. Jsem tak zaměstnaná mou matkou,že ani nepociťuji své jinak obvyklé ranní nevolnosti. "Šudlím" příbory a rovnám cukroví na talíř. Cukroví, to je to jediné co jsem během příprav na svatbu neměla na starost. Nebo se to dá říct jinak: cukroví, to je to jediné co měla během příprav na svatbu na starost má matka.  Já běhala po předmanželských poradnách, soudech, doktorech.

V té době probíhala "Sametová revoluce". Zatím co ostatní cinkali klíčky na náměstí,  já cinkala tužkou o stůl a snažila se přijít na vhodnou odpověď na otázku číslo 238. Venku pochodovaly davy. Já pochodovala s budoucím mužem ode dveří ke dveřím. Lid se dožadoval svobody, svých práv. Já možnosti vdát se. (Ono to tenkrát nebylo vůbec jednoduché vdát se, natož bylo-li Vám teprve 17.)      

Oblékni se a běž jí na proti!! "Hážu"na sebe kabát a jdu pro svou svědkyni. Je z toho chudák rozechvělá víc než já. Oblékám se do šatů a ona mi pomáhá s účesem.         

Šaty jsem si chtěla vybrat ty nej.. Tajně jsem doufala, že matka snad sáhne hlouběji do kapsy a koupí něco jedinečného... (půjčovny v té době ani snad nebyly) Ovšem ona mi sdělila,před veškerým příbuzenstvem co se k nám sjelo, že dostanu ty z tanečních. Potupa!!! Zatím co tety horlivě přikyvují, já hledám oporu u mužského osazenstva. Všechny ženy našeho rodu mě mají za chovanku ústavu.  Mužští se chechtaj a plácaj do kolen.  Kromě otce. Toho plácaj po rameni a říkají mu:"..dědku, kup si fajfku a bačkory!!" Vysílá ke mě pohledy jenž jsou směsí proseb,výčitek a výhrůžek.... nakonec to dopadlo dobře. Šaty byly moc pěkné, koupené jen k účelu svatby.       

Do vlasů se mi kamarádka snaží vplést kytičky a já mám pocit,že vypadám: "...hele tuhle z boku tě "oblejzla" kráva!!!"           

Má návštěva kadeřnického salonu probíhala asi takhle: .... "Cože?!"  ....no pozítří se vdávám a učeše mě kamarádka,nějak to zvládne... Opakuji zcela nechápavé kadeřnici již po několikáté.  Ta lapá po dechu a nakonec, když už to vypadá na infarkt to vzdává. Mám pocit,že do dnes  vypráví o šílenci, který jde na svatbu  učesaný od kamarádky která to "nějak zvládne"               Jsem nastrojena a vyhlížím z okna.  Přijíždí svědek a já mu chvátám naproti. No, chvátám.... představte si slona běžícího po poušti... A tak se stalo, že jsem už jen viděla jak si natahuje kalhoty od obleku u svého auta. Stojím jako opařena a jako z dálky vnímám matku jak ječí cosi o sousedech a pověsti. Na mou pozdější otázku PROČ??? odpověděl s kouzlem sobě vlastním: ..no nechtěl jsem Vás obtěžovat a zabírat místo...   

Má matka má talent vhodně se obléknout vzhledem k prostředí a situaci. Takže, když ve svém novém kožíšku, skvěle padnoucím kostýmku a kloboučku podle poslední  módy  sdělovala paní soudkyni, že ona, ale opravdu nemůže mladým manželům (to jako nám) finančně pomoci, protože ona sama je na tom dost bídně. Dostalo se jí za to odpovědi, že není jediná kdo má tyto problémy!!!   

Seřadit ,nasednout ,jedem!!   Vyrazili jsme s dostatečnou časovou rezervou, ale přesto matka neustále poskakuje na sedadle a vykřikuje na kolem jedoucí auta cosi o hlemýždích. Na křižovatkách mám pocit, že vyběhne a začne sama řídit dopravu.  Stojíme před radnicí a mě se třesou kolena nejen zimou. Z nádvoří radnice se line příšerná vrzavá hudba.  Na dotaz co se to tu děje se mé matce dostane odpovědi: ...Madam,mi jsme symfonický orchestr a připojujeme se k davům!! Chceme lepší zítřky!!  STÁVKUJEME!!    

Okna obřadní síně jsou na onen dvůr a pan předseda zřejmě sympatizuje se stávkujícími hudebníky. Okna jsou totiž dokořán. Zaniká zvuk varhánků a místnost naplňuje onen vrzavý zvuk z nádvoří. Zmatek se zklidňuje, všichni se řadí a jdem!!  Po předání mě ženichovi došlo panu oddávajícímu,že nejsme na správných místech a tak zajímavě gestikuluje a naznačuje výměnu místa. Nechápavě na sebe z budoucím mužem hledíme. Tento úsek je na videokazetě (zaplať pámbů) ,díky rychlému vyhodnocení situace, točícím mužem, překryt pohledem na prstýnky. Ty si po "přednesu" a slovíčku ANO  vyměňujeme. Rychle ukazuji muži na který prst mi ho má navléknout. Podpisy. A hurá na jídlo!!! 

Obsah projevu jsem pořádně slyšela až po značné době. ....Jen co jsme si pořídili video.....  Říkám si,že tak jako zločinci mají právo slyšet svá práva tak i já na to měla nárok a tudíž je náš svazek napadnutelný.. Snad to někde,někdy využiju....  

Hostina se konala u nás doma. „No to nemyslíš vážně??!! Nechceš náhodou svatbu v Grandu???“  Můj nesmělý návrh na hostinu v restauraci skončil fiaskem...   Tak den před svou svatbou obaluji řízky a loupu horu brambor na bramborový salát.  Pobíhám obsluhuji svatebčany. Každý má chuť si se mnou připít a tak neustále vysvětluji,že já opravdu nebudu.  Nejen vzhledem ke svému stavu,ale protože bych je pak mohla snadno,s mírně narušenou stabilitou, polít kávou či vínem.   

Můj ,nyní už muž, poskakuje za mnou a má  potřebu mi říkat ať si sednu, ač dobře ví, že není kdo by jiný obsluhoval.  

Toto vše jsem vydržela přesně do okamžiku, kdy má matka oznámila z výrazem " Mikuláš rozdělující dárečky", že k večeři bude kuřecí rizoto. Nastal hromadný "zdvořilostní" úprk.  Všichni najednou museli ale opravdu domů!! "....naše kočka je sama doma, .....asi jsem nechal zaplej vysavač....atd.  Mně, stále konsternovanou z přestálého šoku, popadl můj muž a jeho rodina. Vzali sebou i ty kuřata a hurá k mému novému domovu!!...Tam jsme ta "nešťastná" kuřata  pořádně okořenili a šoupli do trouby. Bytem se linula příjemná vůně cukroví a pečených kuřat..... Slastně jsem natáhla nohy.... A to byla ta chyba!!!  Zcela vyčerpaná jsem usnula.  

Oni místo aby mě vzbudili a dali mi kousek kuřátka,mě odnesli do postele, kde jsem se probrala až  teď. Je ráno a já ležím a přemýšlím zbylo-li na mě alespoň to křidélko!!!!!!