Já, coby matka 3 dětí, ale taky majitelka ochablého svalstva, jsem se rozhodla, že je na čase s tím něco dělat. První pokus o uspokojení svého svědomí a zlepšení celkového dojmu začal v posilovně...  Už to množství různých "přístrojů" ve mě vyvolávalo pocity, které měli vězni před mučením. Pocit že tady něco dokážu, jaksi chyběl... 

Druhý den jsem marně hledala tu část těla která nepocítila sílu závaží a napadlo mě, že tam chyběly palečnice!! Postupem času mě ty části těla, které neodpadly přestaly bolet a já pokukovala znovu po dveřích posilovny. Vycházející "skulptury" mužných těl mě imponovaly natolik, že jsem opět vzala za kliku a ... Mé tělo se pomalu vzpamatovávalo a já už věděla, že to není to pravé...alespoň pro mě!!!

Další báječný nápad jak si zlepšit kondičku přišel od mé kamarádky:  "...hele, znám kluky kteří dělaj šerm.  Zkusíme to, budem mít fajn postavičku a dostanem se s nima na zámky a hrady!!"  Jé, to je něco pro mě!!! Ano!!!! A šla jsem do toho.... První hodiny probíhaly přesně tak, jak jsem si představovala... Akorát rodina se dívala divně, když jsem domů přitáhla dřevěný meč...  Naučila jsem se základní postoj, obranný, ůtočný postoj, kroky. A prý mi to šlo!!! Ale pak nastal zádrhel... Nestačilo, že jsem mávala dřevěným mečem nad hlavou, krokovala po tělocvičně a docela obstojně šermovala.... Začali nás učit padat. Ten základ mi ještě šel, ale jak po mě chtěli abych skákala přes kolegy a práskala sebou o zem přes rameno, došla mi trpělivost a chuť se toho dál zúčastňovat. Přiznávám, že jsem vypadala poněkud divně mezi všemi těmi o zem sebou práskajícímy, školáčky... A tak jsem opustila nejen vidinu šermířských klání po hradech, ale i tělocvičnu.  

Ovšem moje potřeba cvičit, stále přetrvávala a tak jsem se dala na "stepaerobic". Také jsem poskakovala po tělocvičně, ale kolem nebyl dorost, ale domov důchodců... Přiznávám, že mi to docela zvedalo sebevědomí.... Šlapu si  v rytmu, na bedýnku a zase dolů, pohled vedle, tam se potí jedna pološílená "babička" a hned je mi líp!!!! Takhle poskakovat jsem vydržela přesně do té doby, kdy si má Achillova šlacha řekla DOST!!! a hned jsem měla pěkný zánět a natrhnout jsem ji stihla taky... Bohužel dodnes nemohu provozovat tento druh sportu, prostě mé tělo nespolupracuje!! 

KOLO!!! to je ten báječnej vynález, který mě dokázal ukázat další druh sportu... Jezdila jsem nadšeně, nejen sama ale i s mým mužem a kamarádkou. Ale ta pojala tento druh sportu trochu jinak a tak jsme jezdily akorát tou cestou kde byla jistota"občerstvení". Po těchto "jízdách" jsem se vracela trochu nejistá v kolenách a nic nepomohlo vysvětlování mému muži, že je to z kola... Ale o zrušení těchto jízd se přičinila opět achilovka.... Já Lazar jsem se proto vydala veškerých pokusů sportovat. 

Ale jen do té doby než jsem objevila kolečkové brusle!!!! To mě tak chytlo, že jsem na nich trávila docela dost času. Závodila jsem dokonce se svým nejstarším synem.... taky jsem na ně zlákala mého muže. Tomu se na nich taky zalíbilo, ale jen do té doby než si vymkl koleno a způsobil si doživotní kolení problémy... Já nic nedbajíc jeho špatného příkladu a svého věku, jsem opět vyzvala syna na závody...

Nic by na tom nebylo nebýt čerstvě po dešti.... Letím s větrem o závod... svištím si to po parkovišti.... a náhle: cítím jak mě nějaká síla vymršťuje a nadzvedává a pak se mnou ta mrcha práskla o zem!!! Ležím na zemi, hlavou mi letí milion myšlenek: „...tak tohle asi nevyhraju!!... mám ještě nohy??...kde mám ruku?? ..to co bolí je moje????!!!“  Jak se mi podařilo sedřít si rameno nevím dodnes.( Po zhlédnutí mého umění na kolečkáčích můj bratr prohlásil: "..je vidět, že máte kvalitní asfalt!!") Druhý den jsem stála na kolečkách znovu!! A jela závod... a hádejte!!   Ano, zase jsem se válela pod okny ve kterých můj muž zatahoval žaluzie, aby mi nemusel jít pomáhat, nebo volat záchranku. Dolezla jsem domů, omyla rány které přibyly..

Od té doby marně hledám nejen kolečkové brusle, ale i ten pro mě vhodný sport....