.....rukou přejíždím po hladké a lesklé kapotě svého auta.Jemně sfouknu smítko spadlé na tu dokonalost svého miláčka. Dvojí zapípnutí alarmu. Opatrně zasunuji klíčky do zámku a otvírám je. Usedám za tu dokonalost samu a slastně přivírám oči při tom báječném zvuku startujícího motoru. JE TO NÁDHERA TO MILUJU!!!! 

CRrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr  uf to jsem se lekla!! Ten budík mě jednou přivede do blázince!!! Ještě na malou chvilku zavírám oči a vychutnávám si ten blažený pocit... bohužel v mém případě zůstane jen u pocitů a snů. A prý si za to mohu sama!!! Pokaždé když nesměle pronesu větu: ..udělám si řidičák?!" Stává se z mého,jinak klidného, muže, osoba schopná vraždit už při prvním náznaku, že to myslím vážně. "Takovej instruktor, kterej by to zvládl, se ještě neobjevil!!!" JAK TO MůŽE VĚDĚT!!!! Vždyť seděl vedle mne jako spolujezdec jen jednou!!!

Ta událost jenž citelně ovlivnila jeho pohled na mé schopnosti řídit, začala docela nevinně... Při návratu z návštěvy domů:....Na klidné cestě jenž se klikatí v ůdolíčku věrně kopírující potůček. Pod stromy tyčícími se již po mnoho let a chránící ta drobná zvířátka před rozmary matky přírody. Tam uprostřed té krásy se mě zeptal zdali bych si nechtěla zkusit řídit. Nebylo by to poprvé... První "krůčky" jsem už zvládla na parkovišti. Proto jsem souhlasila dlouho nerozmýšlejíc ...jsem už řídila to zvládnu!!!

Usedám za volant a hlavou mi proběhnou myšlenky typu "posed za volantem"  Mám kamarádku,která usedne za volant a v tu chvilku by ji člověk dal šesták na přilepšenou. Nahrbená záda,křečovitě svírající volant a skelný pohled dopředu. Je pravda,že i nohy mají danou polohu, ani se nehnou, neustále sešláplý pedál: PLYN. Její jízda hraničí s jízdou smrti. Zatáčky projíždí aniž by zpomalila nebo přeřadila. Ten, kdo nezná její styl jízdy nemůže přežít dlouho. Tak takhle ne!! Já jsem lepší!! Rozjíždím se, ani moc neposkakuji. První zatáčka. Hravě!! Další... Jsem dobrá!!! Sebevědomí mi narůstá každým okamžikem. Blíží se zatáčka která je ztížená tím, že je to vlastně mostek. ..Kamenej, pamatující první osídlení kraje... Zeje pod ním docela velká propast... Pcháááááá maličkost!!! ZRADA!!! Na mostu se děje cosi, co tam nemělo být!! Stojí tam jakási omladina a čile diskutuje. Vůbec netuší, že se k nim blíží asi největší zážitek, ne-li roku tak dne!! Zcela ochromena tím nečekaným narušením mého plánu (prázdný mostek), jsem zapomněla kde je brzda. Oči přilepené na ty nešťastníky, nohu stále na pedálu PLYN. Mostek se blíží. Noha stále šlape na plyn. Brzdi! hlas spolujezdce. Brzdi!! Mám prázdno v hlavě. Nohu na plynu. Oči na mostku. BRZDI!!!! BRZDI!!!! Mostek je blíž a blíž!!! BRZDIBRZDIBRZDI cosi mě tahá za rukáv  MOSTEK!!!! Auuuu !!! dotčeně křičím. Pohled na sedadlo spolujezdce. Bledá tvář a jeho noha na mé!   Zastavujeme.. Těsně u hrazení...  Jeho noha stále křečovitě šlape na brzdu a mou nohu. Tvář mění barvu. Zelená, modrá a bílá. Zabíjet pohled tak tam ležím v kaluži krve! Já stále nechápající závažnost okamžiku se rozčiluji, že mi pošlapal nohu. On stále na pokraji zhroucení mě vytahuje (zaplať pámbů, ne za vlasy) z auta. Omladina se asi baví.. Drží mě za rukáv a třese se mnou nad propastí Pak mě nacpe na sedadlo spolujezdce, zapálí si a usedne za volant. Stále nevěřícně kroutí hlavou. Dokouří a teď už klidný nastartuje a jedem směr domov.... to je ta má první a poslední cesta..  Jsem optimista a věřím, že jednou to dokážu a řidičák budu mít!! Jen aby to bylo dřív než mé 70. narozeniny...