Tlačím před sebou vozík plný různorodého tovaru...  sotva se točí kolečka pod tíhou nákladu a stářím vozíku... zatáčet musím doširoka rozkročená a zapřená (což je v úzkých uličkách mezi regály dost nadlidský výkon), čelo pokrývá nespočet krůpějek potu... „PROSÍM VÁS!!!“ Z naprosté soustředěnosti mě vytrhuje vysoko položený hlas. S úsměvem a nohou pod vozíkem, který se najednou rozpohyboval, ale opačným směrem, vysvětluji kde dotyčná najde požadované zboží.

Do svého nynějšího zaměstnání jsem nastoupila plna optimismu a elánu.....  Dostala jsem plášť velikostí tak pro zápasníka sumo a vybledlost barvy nasvědčovala, že ten jenž ho pral málo sleduje televizní reklamy. Postavili mě do masny.... snad je to rituál jímž projdou všichni nováčci... Nevím přesně co ode mne očekávali, ale statečně jsem "plácala" na váhu kýtou, pleckem, předním hovězím, zadním.... Ač jsem kolikrát vůbec netušila co po mě ti lidé chtějí...  to vše probíhalo v klidu a bez většího vzrušení (nepočítám-li potřebu některých zákazníků si zakřičet) až do té chvíle, kdy jsem dokázala během minutky, nejprve postavit do pozoru a poté rozkmitat všechen přítomný personál...: Stalo se to při tak banální věci jako je loupání salámu: ...co si asi mysleli, když jsem vyběhla z masny a ve své pravé ruce svírajíc svou levou ruku, zachytávajíc tak krev jenž se řinula z mého, teď již skoro amputovaného palce??? Půlka osazenstva za mého neustálého úpění naznala, že to nic není a stačí to jen zavázat.  Druhá silně oponovala, zatímco se o mně pokoušely mdloby... Naštěstí pro mne, se rozhodli poměrně brzo a v můj "prospěch" takže jsem nevykrvácela, ale byla uvolněna a odeslána na pohotovost. Tam jsem pobavila přítomného doktora natolik, že se spíše věnoval rozvíjení své fantasie (čekajícího zákazníka na loupaný salám a fronty za ním se tvořící, zatím co prodavačka je v nemocnici s uříznutým palcem) než umrtvení mého palce ještě před šitím. Takže zatím co on se "mlátil" při svých představách, já se "mlátila" při každém zapíchnutí jehly a následném protažení... Vědoma si slov mé matky, že trpět máme tiše a bez zbytečných scén, jsem si prokousla ret a polámala všech pět zdravých prstů druhé ruky. V půlce šití se zarazil a se smíchem mi aplikoval injekci na lokální umrtvení se slovy: ...no tak, teď už nic neucítíte..  má zkrvavená ústa se pokusila o úsměv a vydala jsem skřek jenž měl být poděkováním. Měl pravdu, injekce opravdu zabrala a já nic necítila, ale dávno poté co dokončil poslední steh. Ale PŘEŽILA JSEM! po této epizodce a mé neschopence, mě, co možná nejrychleji, přesunuli na pokladnu. Tam prý nehrozí žádné větší zranění...., ale zavřená ruka v zásuvce pokladny a přiskříplá kůžička v posuvném pásu mě už stála hodně slz a krve z prokousnutého rtu... Spolupracovnice si už na mou "šikovnost" rychle zvykly a tak,když se ozve ze skladu rachot krabic a úpění, pouze se zeptají "to jsi ty??!!" a dál mi nevěnují sebemenší pozornost.

Obdivuji ty zákazníky, kteří dokážou už čtvrt hodiny před otevřením stát za dveřmi. Ovšem taky se nemohu divit, že tyto prokřehlé osoby využijí první malou skulinku otvíraných dveří a už se hrnou do tepla...a pro chleba...

Sedíc na pokladně sleduji ten "cvrkot" sem tam i obrazovku počítače. Denně projde kolem mne spousta lidí, takové malé panoptikum, ale já mám nejraději ty milé staré lidi, kteří si spíš jak nakoupit přijdou popovídat. (Ovšem né všichni starší spoluobčané jsou milí a už vůbec si nechtějí jen povídat, takhle hádka to je jejich gusto!!) Nejmilejší mi je ten starý pán, který prodělal mrtvičku a je ochrnutý na pravou ruku, je šťastný, když ho poslouchám jak vypráví o svém synovi, který je v jiném městě. Vždy se celý rozzáří a je vděčný za to že jej jen poslouchám...

Ale teď všem těm kobylkám zavřeme kvůli, námi všemi oblíbené,  INVETUŘE!

Už se moc těším, na ty nárazy rozběhnutých postaviček do skleněných výplní dveří, na udivené výrazy a nechápavé rozmachy rukou. Ač stojí přede dveřmi cedule velikosti malé almary, bystře ji míjejí a naráží na sklo jak rozzuřené vosy.       

Uvnitř bude ticho, sedící, postávající... oranžové pláště. Tiché mumlání.. zoufalé výkřiky (to když nebohá dotyčná zapomene při čísle 250 předchozí počet)... vůně kávy... kručení v žaludku....  a pak verdikt inventarizační komise. A následný úklid všeho a příprava na další den a další ač v podstatě stále stejné obličeje našich milovaných zákazníků....