Každý z nás určitě nenávidí nemoc a vše od toho odvozené. Ale každého z nás už něco takového potkalo.

Buď nás to zasáhne nečekaně, uprostřed horečnaté činnosti: vykulíme oči a zalapáme po dechu a pak skoro bez dechu padneme (nejmíň na 14 dní).   Pak jsou nemoci zlehka se přibližující a polehoučku na sebe upozorňující... těmto většinou nevěnujeme moc pozornosti. Teda jen do té doby než si na vás sedne plnou vahou.

Mě potkala ta "mrcha plíživá“... odolávajíc jejím nesmělým pokusům mě zaujmout jsem se tvářila, že ji nevidím a že mě nemůže zastrašit a už vůbec zastavit....  Ale stalo se.....                                  

Jedno ráno tělo odmítlo vstát... ležím na zádech hlavou mi letí myšlenky: ...kdo se postará o mé děti, když teď umřu....kdo si vezme na starost mé želvičky, leguánka, psa, rybičky a králíčka.... všimne si vůbec někdo, že jsem mrtvá????

Známý pach nemocnice mi dráždí nosní sliznici. Rozhlížím se po tvářích "stálého inventáře", který čeká na své jméno a milostivé vpuštění k tomu, jenž jediný může pomoci.... Osazenstvo čítá převážně tváře strhané nejen nemocí, ale i věkem. Hovor se odvíjí kolem všech nemocí, jejichž jména ani neznám, příznaků, důsledků... Pak se stočí na úmrtí a vypočítávání těch jenž, už tu s námi nejsou.

Propadám depresi - má nemoc nabírá na intenzitě a já se modlím ať přežiju.  Představa jak si o mně budou vyprávět mě děsí!!  "....pamatujete tu  co tu seděla minulej tejden??!!...Ne. Tu s tou bradavicí? Ne!!!....no tu, jak vypadala dost špatně!...Ale ne tu zrzavou..... Tu s tím vyděšeným pohledem!!!! ..tak ta to chudinka už vzdala... měla pohřeb tohle úterý....chudák, taková mladá!!!!    BRRRRRRRRRRR

           Jsem označena jménem a číslem nemoci. Dostala jsem papírek plný klikyháků a jdu si pro značné množství báječných léků...

První a hrozivé příznaky mé nemoci pominuly a já nacházím sílu vykonávat domácí práce. Nejdřív ty nejdůležitější, a pak už nacházím zalíbení v naprostých "úletech" ...leštím příbory, utírám prach na knihách... zubním kartáčkem čistím rychlovarnou konvici...

Rodina s hrůzou přihlíží,co to ta šílená ženská dělá a proč je nenechá na pokoji. Dokud byly děti ve školce a škole, nebyly mé "úlety" tak patrné a zkázonosné.  A hlavně  byly bez následků na jejich "křehké psychice".

Ale teď mají prázdniny.... každé ráno,sotva polknou poslední sousto snídaně, se rozprchnou... A mé příkazy a úkoly se zájmem poslouchá pouze mikrovlnka a kapající kohoutek... Můj muž se zdržuje v práci do pozdních odpoledních hodin. Tváří se jakoby ho ta práce ALE OPRAVDU bavila!!!

Byla jsem na kontrole.. má nemoc se mne drží všema svýma chapadýlkama a odmítá odpadnout,nebo napadnout někoho jiného. A tak jsem se znechucena odebrala domů. Polykat ty báječné, hladké a různobarevné věci.

Rodina plna optimismu z mého uzdravení mě vítala a ( děti jsou kouzelné svou upřímností,kterou ovšem jen málokdy slyšíme rádi, zvláště jde-li o nás) první otázka  zněla:....Tak už jdeš konečně do práce??!!

Má uražená hrdost a pýcha způsobila to prolnutí několika výrazů v mé tváři a následné ustálení se výrazu URAŽENÁ.  "....Pchááááá tak vy se mne chcete zbavit!!! Nejste rádi,že jsem tu s vámi!!! Člověk se tu snaží zavděčit se a milostpánům se to nelíbí!!! Klidně mě pošlete umřít do práce!!! Prásknu dveřmi a s hrdě vztyčenou bradou odcházím do koupelny. Zamykám dveře a láteřím nad nevděkem a zradou vlastních dětí....

Nechaly mě tam až do oběda. Pak je přemohl hlad. Opatrně ťukajíc a drmolíc něco o lásce ke mě, o tom štěstí co je potkalo, že mohou strávit další BÁJEČNÉ dny v mé blízkosti...

Nevěřím jim ani slovo!!!!!!!

Ale můj plán nechat je vyhladovět nevyšel.... Rozlétly se venkovní dveře - štěbetání, že maminka je zamknutá v koupelně a odmítá vařit - hlas mého muže, který mne vybízí k opuštění koupelny, "zklidnění hormonu" a "laskavému" vaření oběda!!!! 

Už zase pobíhám po bytě...leštím televizi zrovna ve chvíli, kdy probíhá nejnapínavější část programu... nutím své ubohé děti k úklidu, jejich vlastního pokojíku....a tak porůznu otravuji život všem kolem mě.

Vzhledem k tomu,že má neschopenka ještě nekončí, čekají je přetěžké časy....

Buď to psychickou újmou na zdraví odnesou oni....nebo odnesou mě...nohama napřed.....