Drkotám zuby... "Ten padouch!!"  Pomalu se stmívá..... "Já mu ukážu!!"   Na ulici se rozžínají světla. Ve mě dohasíná naděje, že si snad někdo doma všimne, že tam chybím.  Měla jsem z mužem ostřejší výměnu názoru.  Nenapadlo mě nic lepšího jak dokázat svou pravdu tím, že odejdu...  Práskla jsem dveřmi a s hrdě vztyčenou bradou jsem odešla...  Na střechu...   Seděla jsem na ni a čekala s pohrdlivým výrazem, jak bude pobíhat a hledat mě. Opak byl pravdou.  Je mi zima... tma, že by se dala krájet.... a on ani nevyšel ven!!!

Potupena sestupuji a plížím se domů. Tam už vše spí a já potichu likviduji zásoby ledničky.... to víte na střeše vyhládne....

Jsem vdaná už nějaký ten "pátek" a přesto naše manželství neztrácí nic na "hravosti" Já jsem ten "vztekloun" a můj muž "kliďas".

Ne, že bychom se hádali neustále, ale občas je třeba vzduch trochu "pročistit"...... a to se pak dějí věci.... Jako například jednou:... problém? výchova dětí...  já plna hněvu mávám rukama, křičím, pobíhám. On sedí, oči upřené na televizi a MLČÍ!!! Můj vztek graduje.. popadnu sklenici a plním ji vodou. Výhružně stojím nad stále mlčícím mužem.... vyvrcholení: otáčím sklenici dnem vzhůru a hrdě odcházím....   dodnes se divím, že mě nezabil.

Spolu se "nenudíme" už od samého začátku:..... Padající sníh... Ticho...  Samota u lesa... Svíčky, krb a zamilované pohledy novomanželů na svatební cestě.  Vše se naplnilo, kromě těch pohledů. Teda pohledy byly, ale plné zoufalství a proseb. Hned první večer našich líbánek  se zuby mého muže se rozhodly zapojit do společných "radovánek"  Pustily se do toho se vší vervou!  Vždy jsem si myslela, že na svatební cestu se bere jen šampaňské a saténová noční košilka. OMYL!!!!  Radím: Vzít si silná analgetika!! Já je neměla a tak jsem se snažila obklady a milým slovem zmírnit utrpení trpícího. 

Po půlnoci svítil měsíček na čerstvě napadaný sníh. Ten se třpytil v jeho světle a vzbuzoval romantické představy... Ovšem já měla do romantické nálady daleko. Tak, jako k prvnímu stavení k němuž jsem se snažila, neustále zapadajíc do sněhu, dostat. Musela jsem ty chudáky pořádně vylekat.... Bodejť, kdo by se nelekl, když ho po půlnoci budí mlácením do okna SNĚHULÁK!!!  K dovršení smůly této noci, tito lidé dávají přednost bylinkám (ty můj muž neuznává, "to je tak pro králíky, né pro mě!!") před prášky. 

A tak obtěžkána šalvějí a heřmánkem jsem se opět brodila sněhem, třpytícím se světlem měsíčním....  Buďto zabraly bylinky (které byly najednou to "zázračné listí") nebo ta režná, jejíž zbytek našel můj muž kdesi v koutě,  to vážně nevím, ale pro jistotu jsem druhý den obešla ostatní stavení a vyprosila dostatečnou zásobu léků, nejen na bolavé zuby...

Na naši první dovolenou, bez převahy dětí, jsme si museli počkat nějaký ten čas.  Ale o to víc jsme těšili jak si ji vychutnáme!! Starší děti jsem ponechala mé matce. To nejmladší se mě drželo tak pevně kolem krku, až s námi odjelo na tu BÁJEČNOU dovolenou.  Plním auto věcmi nutnými na přežití. Muž se snaží nastartovat auto. "Laškuji"s ním slovy: ...to nic broučku!! Jsem tak silná, že klíďopíďo to auto dotlačím až na místo určení, a ty jen můžeš točit volantem...     

Jak prorocká slova!!!! Tlačila jsem nejen od domu, ale po celou dobu dovolené!!!!  Běžný obrázek těch dní:.... "dochází benzín.... "já přibrzdím a ty se utíkej zeptat, jestli můžu nechat zapnutej motor!!".... Obsluha na mě zírá jako na zjevení.... Zřejmě je dojala má naprostá vyčerpanost, nebo se lekli těch svalů na rukách, co se mi rýsují zpod trika.... nevím.... důležité ale je, že povolení jsem pokaždé získala!! Také nutné zastávky na onu potřebu přinášely jistá rizika a hlavně trpělivost postiženého. Zastavovat jsme mohli jen na kopečcích, nebo alespoň mírně zvlněném terénu. (Abych nemusela zas tak moc tlačit,  ...jak milé, že?!)

Další rok jsme jeli všichni. Děti, minulý rok absolvující nedobrovolnou odtučňovací kůru (a já mám pořád pocit, že jít kolem nás soc. pracovnice, seberou nám děti pro značnou podvýživu) a kurz zdravé výživy u své babičky, (mé drahé matky) odmítají opustit auto.  Jejich pohledy mi naznačují, že je marné se o to pokoušet i násilím. Auto startuje!! Dobrý začátek!!! Akorát to počasí nám moc nepřeje... Nevadí!! Ubytování v chatkách bude příjemné, protože jsou vybaveny akumulačním topením!! 

Jo, jenže to jej musíte umět ZAPNOUT!!! Po marných pokusech, dostat z nich alespoň trochu tepla, jsme se všichni schoulili k sobě (v tom nejteplejším oblečení co jsme s sebou měli), přikryli se vším co jsme našli a po mém zákazu sundat si čepice, jsme usnuli. Otlačení, zmrzlí a celý bolaví jsme vylézali ráno před chatku.  Tam jsme budili všeobecné veselí. Naši sousedé postávali venku v tričkách a "trenclách", zatímco mi byli ve svetrech a jiném teplém prádle.....  Ten den jsme se "potupně" vyptávali na ovládání "těch zatracenejch kamen" Muž se mi zmenšoval a zmenšoval před očima s přibývajícím zjištěním, jak je to jednoduché. Neboť to byl on, kdo tvrdil, že chyba je ROZHODNĚ v těch "zatracenejch kamnech" a dodávkách el. proudu a né v nás, proto se nebude vyptávat sousedů (a budit tak podezření, že ví míň než oni).

Toto léto propadl můj muž kouzlu lesa!! Ani ne tak lesa jak sbírání hub!!!  Já nadšená, děti nadšené… Jen do té doby, kdy už jsem neměla kam dávat houby sušené, mražené, vařené…  Jen do té doby, kdy mé děti přestály vytáhnutí jejich xtého klíštěte a kdy jim nožičky začaly měnit svalovou hmotu na kámen. A tak se stávalo, že děti po vyřčení slova LES nebo HOUBY upadaly do stavu naprosté beznaděje. Pak se začaly postupně vytrácet ven, za kamarády, nebo do úkrytu. Takže já poskakovala sama po lese za svým manželem a poslouchala dlouhé "litanie" na nevděčnost vlastní krve!!!  

Houby jsou všude kolem nás....Ale bude dlouho trvat, než budu moct , beze strachu z ukamenování , uvařit houbovou polévku...!!!!     

Takže teď už vás sdělení, že se schovávám na střeše, nemůže vyvést z rovnováhy, jelikož víte, že jsme TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA  !!!!