„Hani, prosím Tě…co teď momentálně děláš???“….hlas mé kamarádky je natolik zoufalý, že chvilku přemýšlím, zda přiznat mou polohu „ležmo“ s dálkovým co nejblíž ruce… „ale, něco tady …tak trochu….dělám…..“ „a neměla bys prosím chviličku????“ Já, coby neustále a od kohokoli využívaná jako “vrba“, okamžitě reaguji na zoufalý tón v jejím hlasem, že říkám: “jo, hned jsem u Tebe!!“…. v telefonu je ticho… Znejistím a ptám se, mám-li tedy přijít… „No…… a prosím tě, co teď dělá tvůj muž???“ Nechápavě zírám na sluchátko a hlavou mi letí divné myšlenky… Nač proboha potřebuje mého muže???!!! Otáčím hlavu tím směrem, kde se nachází jeho tělo a odpovědí mi je hlasité zachrápání…. „no, momentálně přemýšlí…co z načatým večerem…. “hlásím do sluchátka. „A…mohli byste přijít oba???“

Tento rozhovor se mi, ale vůbec nezamlouvá, protože nezapadá do běžných měřítek…..

„Rádi přijdeme, ale co se prosím tě děje???“ Zase to hrozné ticho….. „ víš…..utekl mi klokan.“ Její zadržovaný pláč mě odradí od hlasitého smíchu…. „a kam si to mrška namířil???“ „Do lesa…věřila bys tomu??“ Už běžíme, říkám a zároveň tahám mého muže z postele……VSTÁVEJ!!!!! Jdem honit klokana!!! Jeho „mžourající“ oči vyzařují nechápavost…

…mou lásku ke všemu živému, mé okolí vždy bralo jako něco co je holt na obtíž, ale co se prostě musí tiše trpět…. Jak ráda jsem byla, když jsem našla zpřízněnou duši …. Ale zatím co já neustále toužím mít hada, ona se zhlédla v opičkách a klokanech. Moje soukromá ZOO se rozrůstá o další a další milované členy, ale had nikde…. Ona měla větší štěstí a klokana se dočkala… ale on teď běhá někde po lese a mému muži to tak neskutečně dlouho trvá!!!

Konečně se dostáváme k ní… společně míříme do lesa ve stopách klokana…. Kmitáme uličkama…. „tady jsem ho viděla….tady zahnul a támhle do toho kopce hopsal“ Klokan měl dobrý orientační smysl, neb se proplétal stísněnýma uličkama židovského města přímo k lesu.

Poslední stavení před lesem…. „Tady ta paní byla zděšená když tu hopsal a křičela ….co to bylo???? Viděli jste to??? Co to je??? „ říká na vysvětlenou, proč ta žena k nám běží a mocně gestikuluje…. „Ještě se neobjevil!!!“ volá z dálky. Děkujeme jí za pomoc a vcházíme do lesa…. V tu chvilku mi došlo, že hledat klokana barvy krémově hnědé v lese barvy krémově hnědé, je nadlidský výkon. Nicméně rozděluji mým dětem (kamarádka si moc pochvalovala, že mám tolik dětí) kudy si to mají namířit a kladu jim na srdce.. “až ho uvidíte hlavně se dívejte kudy prchá!!“ koukají na mě jako….. jako na matku… Ten nejmladší má velkou šanci jej uvidět, neboť je v jeho výšce.

Rozprchli jsme se všichni po lese… směrem k městu se pak neslo z lesa volání….: “Klokane!!! Kde jsi??? Pojď mrkvička!!!! UŽ AŤ JSI TADY!!!!!“

…tma nás z lesa vyhnala… nejen kamarádka je nešťastná - děti popotahují nosíkama a ptají se jestli klokánek neumře do rána hlady …. „On není jako vy!!!“ uklidňuji je….

Doma řešíme, jak ho co nejlépe dohnat a chytit… Zvoní telefon: kamarádka.. „ta paní mi volala, že je tam pod lesem na louce!!“ naděje v jejím hlase je povzbuzující... Pohled za okno…tma…. „no jestli chceš zajdu tam s tebou…ale musím najít baterku.“ Nakonec jsme to vzdali…pro tento večer…

Druhý den prší…… vydáváme se na hon lépe vybaveni…. Je nás víc a máme síť! Sice volejbalovou, ale…..

Jdeme rovnou do těch míst kde byl spatřen jak si pochutnává na jablíčkách…. Tvoříme rojnici…. Můj nejmladší mi zmizel z dohledu…. Jestli to nebude tou vysokou trávou… jen aby si ho nespletli s klokanem a nehodili na něj tu síť… a způsobili tak trauma po zbytek jeho života….

Má „prudká“ inteligence mi velela všem nazout pevné boty a přesto a nebo právě proto, já sama pajdám v sandálech.

Hustě prší…. Louka sousedí se zahradami, které v zadní části nemají plot a tak jsou volně přístupné… do jedné z těch zahrad se prodírám hustým porostem… Najednou přede mnou stojí chlap s černým a silně vrčícím psem…. „Promiňte….koktám….mi tu hledáme klokana.“ Majitel psa teď vrčí o poznání víc než ten pes…

Vycouvávám ven a narážím do nejstaršího…“mamííííí a jak se ten klokan vlastně jmenuje???“ Má tak děsně složitý jméno, že si na něj nemůžu nikdy vzpomenout a tak říkám: „nevím, tak mu říkej třeba sušenko, no!!“ Od té chvíle, přesně vím, kde je můj nejstarší…

Vystoupám do půlky kopce, sleduji to vlnění trávy… jedna kamarádka se právě prodírá rákosem, který si tam někdo pěstuje na okrasu… druhá kamarádka leze po čtyřech křovím a mlaská… Upozornila jsem ji sice, že klokani se ale vůbec nechovají tak, jak světoznámej „Skipi“ a už vůbec nemlaskaj, ale ona to stále nevzala na vědomí.

Tu náhle utichl hlas mého nejstaršího… koukám tím směrem kde byl naposled slyšet.. stojí u hustého porostu a má divnej výraz… „Je tady!!!“ Křoví se zavlnilo a cosi se pohnulo směrem do kopce. Můj vylekaný syn uskočil stranou a řve: KLOKAN!!!!

„ Je tady!!!“ Křičím já. Běžím do toho zatracenýho kopce… padám a zase se zvedám…..boty mi padají…. proklínám svou neschopnost…. Přemýšlím, jak ho lapíme, když síť má kolem krku můj muž a ten je daleko. Je pod kopcem a vzhledem k jeho věku….

Zvedám hlavu abych se ujistila, že nenarazím do žádného stromu…. „Kam běžel??!!“ řvu na syna který klopýtá přede mnou…“Tam k lesu!!!“…tráva je nejen vysoká, ale i namoklá …klouže…a jak!!

Jeden pohled dolů za mně… hlavy plující nad vlnící se travou….. občasné žuchnutí a následný proud slov…. Zvedám hlavu a hledám kam si to mohl klokan namířit…. Už ho vidím!!!! ……ale…..ale on to není klokan!!!! Zastavuji se ..Nevěřícně hledím tím směrem kde je to zvíře….Pak se otáčím směrem k těm poskakujícím postavičkám a volám s mocným máváním mých paží : „ OMYL!!! JE TO SRNKA!!!“ Několik postav upadlo ihned, jiné ještě sveřepě dusají do kopce…. Až po chvilce narazí na ty ležící… padají také…. Z luk se nese hlasité oddechování… Chytám dech a pak se otáčím na syna a oznamuji mu, že si zopakujeme přírodopis!!!!!!!

Můj muž, jen co popadl dech řve něco v tom samém stylu... jen krapet okořeněném peprnýmy výrazy….

Po tomto sportovním výkonu, jsme naprosto vyčerpaní a naše nadšení běhat v dešti a hustém porostu se rovná bodu mrazu…

Rozcházíme se k domovům , kde ošetřujeme různé škrábance, podlitiny a vytahujeme klíšťata..

Můj muž se na mě v jedné přestávce mezi vytahováním klíštěte a omýváním rány podívá a s výrazem udřeného „kulaka“ říká: „..ale klokana, lásko, vážně do sbírky nechceš, že??!!!“

Vrtím hlavou , myšlenky mám upnuté směrem k dalším dnům, kdy budu běhat po lukách, doufat, že nebude pršet, že si vezmu pořádnou obuv a - že rozeznám klokana od srny…