Zářící stromeček..,   rozzářené dětské oči..,   trhání papíru...,   výkřiky nadšení...  Sedím a přesvědčuji sama sebe, že ty předcházející hektické 4 týdny stály za to.

První adventní neděle. Chvátám z práce, táhnu nákup a v hlavě si připravuji plán celé "akce": ...kafe, něco k snědku, těsto, obstarání rodiny a zvířat, pečení a spánek. Už ve dveřích můj plán vzal za své. Vítající houf dětí se mi pověsil na krk a setřepala jsem ho až večer a to rovnou do postýlek. Veškeré práce jsem "zvládala" za neustálého řešení problému mého pubertálního syna s mladšími sourozenci..,  za neustálého žalování mé dcery... za neustálého hladu a "žížinky" mého nejmladšího.  Největší zádrhel nastal ve chvíli vykrajování těsta. 

Válení jsem ještě vybojovala sama pro sebe, ale to vykrajování..... Ležící a spící děti (v bdělém stavu to opravdu nešlo) jsem důkladně prohlížela zdali nemají od těch neustálých bojů otisky vykrajovátek na těle i obličeji.

Mé každoroční plánování nákupu dárků už v letním čase, zůstalo opět někde na dně krabice plné plánů. Vzhledem k mému zaměstnání, kdy se setkávám (a oni dokonce po mě něco požadují) s nepřeberným množstvím lidí, jsem nákup dárků odložila až na tu nejzasší dobu.

První týden adventu. Budu péct cukroví!!! Omyl, pokaždé když jsem zavřela dveře před okolním světem, jsem se svalila na kanape a byla schopná obstarat pouze to nejnutnější k chodu rodiny. S posledními zbytky sil jsem čelila útokům mých "zlatíček...“ A abych se v těchto dnech nenudila, má dcera "utrpěla" kašel, který ji samotnou otravoval a mě mučil. Kapky, léky....nezabíraly. Ještě že je to náš hypochondr!!!  Jiné dítě by šílelo a odmítalo mé veškeré pokusy zbavit ho kašle. Ona si to vychutnávala se vším všudy!!! Jiné dítě by po prokašlané noci, kdy matka neustále natřepává polštáře a nutí pít různé čaje (po pravdě, mě to bavilo prvních pár nocí, pak jsem si raději přes hlavu přetáhla polštář) bylo ospalé a malátné (a dalo pokoj). Má dcera ožívala a vyzařovala nadšení ze své nemoci...

Další ze zásahů do mého perfektního plánu "jak zvládnout Vánoce v klidu a s úsměvem na rtech" nastal ve chvíli, kdy má fenečka musela na "drobnou operaci"  Prožívala jsem to víc jak ona sama. Trpěla jsem při uspávání, při probouzení, při vytahování stehů. Takže první volno, kdy jsem mohla péct a chystat vše potřebné, jsem lezla po kolenou a šišlala na 50kg mazlíčka. Který, k mé hrůze, miluje doktory stejně tak jako má dcera....  Každý normální pes, už jen při náznaku, že se jde k veterináři, bere roha. Ale má fenečka i po té prožité hrůze a "ubližování" mě táhne směrem k budově veteriny a nechápe, že já chci jít opačným směrem. (Teda alespoň chvilku, než jí dojde, že je silnější a vydá se za hlasem svého srdce.) 

Následoval kolotoč dalšího týdne.... zaměstnání ..práce doma..zaměstnání.. práce doma...  Snažíc se dát domácnost, alespoň trochu do pořádku, jsem půldne věnovala úklidu.  Druhý den po návratu z práce se mi podařilo něco co málo komu... NÁVRAT V ČASE    tentýž "pořádek" který u nás byl těsně před mým snažením, něco tu změnit. Nevinné pohledy mých dětí říkaly MY NIC ... pokus "zchladit si žáhu" na mém muži mi taky nevyšel. Pouze jsem utrpěla pocit, že za to mohu jen a jen já....   Takže nejen dárky, ale i úklid jsem odsunula do pozdějších termínů. 

Mám to štěstí, že pracuji v obchodě, který neuznává soboty a neděle, státní svátky a svátky vůbec. Takže jsem měla tu čest být v práci na bronzovou, stříbrnou a i zlatou neděli. Čímž se zužoval, ale hlavně zkracoval můj volný čas a čas na přípravu "šťastných Vánoc". Ale i já se dočkala a nastalo volno - necelý týden do Vánoc... Prázdná spíž, dárky žádné a cukroví pouze perníčky. Schované hodně vysoko aby je nenavštívily mé milované děti. (Manžel je nejí, pouze každoročně vyžaduje jejich pečení.)  Zdobím byt, mačkám těsto, plním spíž. Snažím se tvářit radostně a šťastně, vždyť se kvapem blíží nejkrásnější svátky roku. Úsměv a nadšení jsem nasadila už začátkem adventu, ke konci mi z toho zbyl pouze křečovitý patvar, milion vrásek a absolutní nechuť být na svátky pohromadě s tou vřeštící bandou dětí a s mým absolutně flegmatickým mužem.

Za ty tři dny volna jsem zvládla to, co jsem nestihla v předcházejících 3 týdnech. Poslední plechy mého "oblíbeného" sádlového cukroví. Děti opět bojují, ječí a třískají dveřmi. Já, jak ten "trotl" se culím a něžným hláskem je nabádám ke klidu... Ježíšek to všechno vidí!!!.... Můj muž vedle v pokoji sleduje svůj oblíbený seriál a nevnímá svět kolem sebe...

Stačila jedna nestřežená chvilka... rachot plechů... Můj nejprve udivený výraz, pak nechápavý a nakonec pohled vraždícího depresivního maniaka. Něžný hlásek se mění ve skřek přecházející do hysterického jekotu.  Nashromážděná únava, snaha něco zvládnout, vlastní pocit nedoceněnosti, vypluly na povrch. A já jen, jakoby z dálky, vnímám jak ječím na děti, muže a rozdávám všem vinu za své... ztracené mládí, za zničené zdraví, za hladovějící děti po celém světě, za nevděk, za roztažitost vesmíru... stát v tu chvilku u zrcadla, viděla bych kanoucí pěnu z mých úst a krví podlité oči. 

Můj muž se zvedl od televize a šel se podívat, kdo si dovolil ho rušit  a proč neustále opakuje jeho jméno. Předpokládám, že v jeho očích jsem vypadala jako 16hlavá saň mající zálusk na jeho sladké a nevinné dětičky.  Udělal tu chybu, že položil v nevhodnou chvíli, jinak zcela neškodnou, otázku :"..co mám dělat??" Prudké otočení hlavy....pěna od úst potřísnila zeď....krvavé oči se zabodly přímo do něj... a ozvalo se zařvání, hodné té 16hlavé saně:....NACPI SI TO DO.....!!!!! On naznal, že toho divadla bylo dost a že ten seriál je přece jen o stupínek lepší. Mocným úderem zavřel dveře a přidal větu, která mě okamžitě vrátila do přítomnosti a příčetnosti: ..Pořád na nás jenom řveš!!!

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Děti se ztratily jako pára nad hrncem.... Počáteční vztek vystřídal pocit osamění a zmaru.. Přívaly slov vystřídaly proudy slz... Oči byly stejně červené, ale teď od pláče... Probrečela jsem valnou část noci, odhodlaná nezvedat ty zatracené plechy, nedopéct je a už vůbec nevylézt z postele. Muž se odebral k spánku po zhlédnutí všech zhlédnutelných pořadů a ani tehdy mě k sobě nepřivinul, nehladil po vlasech, neříkal sladká slova a hlavně se vůbec NEOMLUVIL!!!!!  Z hrdě vztyčenou bradou jsem odkráčela do obýváku, kde jsem strávila zbytek noci na 20cm kanapi....    Druhý den po návratu z práce jsem dopekla cukroví a zase jsem se culila měla vánoční náladu. 

Poslední dva dny do Štědrého dne jsem trávila v práci a po návratu z ní jsem se nestačila divit. UKLIZENO!!  UMYTÁ  ZEM!!  NÁDOBÍ  UKLIZENÉ!!! Usmívající se děti.. manžel který mě drtí v náručí a blekotá cosi o kouzlu Vánoc... přepadla mě zlá předtucha. Ale nic rozbitého, zničeného a ztraceného jsem doposud neobjevila.

Štědrý den byl opravdu kouzelný!! Sníh, úsměvy, láska a ticho... děti si pomalu dávaly přednost ve dveřích, muž mi neustále vařil kafe, usmíval se a nic po mě nechtěl!!!... Kapra jsme nespálili, stromeček neshořel...(zatím)   Prostupuje mnou pocit štěstí z hodných dětí, manžela, mého života....

Ale já vím, že už zítra : se děti do krve pohádají a muž vyleze z postele až k obědu. 

A za dvanáct výplat tu máme zase to samé hektické období adventu vrcholící rodinným štestím a láskou u nastrojeného vánočního stromečku.....