Vím, že stát se to může každýmu... ale proč zrovna JÁááaaaa....???
...Mělo mě napadnout, že měnící se barva mého muže při cestě autobusem nebude známkou dobré nálady, ale naopak... mělo mě napadnout, že výraz jeho široce otevřených očí, upřeně sledujících vozovku, neznačil:... „to je krása!!!“, ale POMOC!!!! Sice jsem tušila, že po vysednutí z autobusu se hned neběží za strom a nesnaží zlomit se v pase... ale vidina příjemně stráveného dne v Praze, mě zaslepila.

Teď stojím nad na zemi sedícím a hlasitě vzlykajícím mužem a přemýšlím proč JÁ?! Mám za sebou poklus Václavákem, hledání tmavých opuštěných míst, kde se může člověk zlomit v pase. Nikdy bych nevěřila jak rychle se dá prohlédnout orloj a jak krásně je na nábřeží v blízkosti křovin. Ještě,že mám foťák! Mačkám spoušť a doufám,že z toho nebude jen rozmazanej flek. Musíme
jít, už to začíná. Zvedá se a snaží se tvářit povzbudivě. Ale vychází z toho akorát výraz "před ukřižováním" Jak příhodné, jdeme zhlédnout muzikál "Jesus Christ Superstar" Tento výraz jsem dnes viděla po každém jeho návratu ze "soukromí". UFFff... sedíme, snad se to obrátí k lepšímu.

Proč JÁ?! Prcháme o přestávce... Muž se svíjí někde v parku a já rychle nakupuji dětem nějakou památku, aspoň ony si rády vzpomenou...

Autobus a zpáteční cesta-neškodné spojení. Jak pro
koho!!! Vedle mne se ozývá lapání po dechu a z okolí různé "léčitelské" rady. Končí civilizační zástavba a má ruka cuká. NE,něco mi drtí ruku. Pohled vedle a už je mi jasno-poklus k řidiči a nucená přestávka. Drcení ruky,které s přibývajícím časem postupně slábne, poklus a přestávka... hledat keř v poli? Nadlidský
výkon! Pokaždé v oknech autobusu obličeje plné pochopení.. Proč Já?!

Takhle to jde až k motorestu v necelé půlce cesty dom. Zatímco všichni plní žaludky, můj muž vypráví mravencům v přilehlém lesíku co vše si o tom myslí.

Nepříjemně tlačící halenka v oněch místech mi připomíná,že už dávno jsem měla svírat v náručí své nejmladší a kojit. Proč JÁ?! Ještě chvilku a každý pozná,že mé dítě je doma hlady.. Co teď? Na jedné straně hučící motorest a na druhé skučící muž.. Vrhám se do křoví a uvolňuji halenku.. Autobus se rozjíždí.. oni zasyceni, my dva odlehčeni.. Drcení ruky, poklus... a pak se to stalo!!

Sedí na zemi a prosí ať jedu sama a postarám se o děti, on že tu zůstane a... Tahám jeho ruku směrem k autobusu a on směrem do tmy. Přetahovaná-obličeje se tlačí k otevřeným okénkům, nic
nevidí, chtějí aspoň slyšet.Proč JÁáá?! Vyhrávám!! konečně se dostáváme až k místům kde to vše začalo.. Domů. Otvírající se dveře... tuším,že ne vše je tak jak má být.. rozzářený obličej mého švagra nevěstí nic dobrého. Silně posilněn nám naznačuje, že jedem pozdě,ale pak mávnutím ruky odpouští, a já se snažím vmanévrovat muže do koupelny, ale cesta je nám zastoupena a jsme nuceni zhlédnout na ohni pečené kuře.

Já hlady šilhajíc se vzdávám veškerých samaritánských pokusů a vrhám se na pečínku.. Tak ještě "vysvobodit" korelu, která nedobrovolně trávila noc pod hvězdama a přežila i přehnavší-se bouřku,jelikož švagr nepřišel na to jak "tu zatracenou" klec odepnout z háčku a schovat, políbit klidně oddechující dítě a poslechnout si, pokolikáté už?!, omluvy za zkažený den, které já, pokolikáté už?!, odmítám se slovy:"..Ale, prosím Tě, hlavně, že jsme se na chvilku dostali z domu!!"...