Tma... ticho… najednou… ostrý zvuk přijíždějícího vlaku…. prudké světlo… ohlušující hudba… všude kolem mě tleskající šílenci…

Tleskají do rytmu a když se na ně podívám, mají kamenné tváře..

Jeden pohled na mého muže, jeho obličej zračí chuť zabíjet… rozhlížím se a hledám kde nechal tesař díru… ještě jeden pohled na tleskající šílence, pak na mého muže a je mi jasné, že jeden z nás nepřežije…

Plácání graduje… na podium vhopká “manekýnka“, vytleskávači jsou jen krůček od transu… Pár povzbudivých slov od “manekýnky“ a opět plácání ze všech stran. Nemám už tu odvahu podívat se na svého (možná už bývalého) muže. Hlavou mi letí vzpomínky na to jak jsme se sem dostali…..

Znáte to - občas každý má chuť se vším praštit a začít úplně od začátku… Malý plat, nadřízený který, když zrovna nekřičí, nabírá dech k dalšímu křiku, kolegové, kolegyně, kteří vám snad závidí i to podebrané kuří oko.

Jedna malá krize v práci a vy jdete domů, odhodláni sepsat okamžitou výpověď. Raději “pracák“ než ještě jedna šichta v tomto podniku….

A tu náhle…: stojí před vámi známý, který se usmívá a s nenucenou grácií si pohrává s klíčky od svého nového vozu. Váš pohled se vpíjí do země, nakrčení ramen, nejen v důsledku tíhy těch dvou igelitek, které vláčíte v každé ruce, spěšná chůze: “…snad si mě nevšimne!!“ Vsaďme se, že všimne…. Hlaholící pozdrav….. obvyklá otázka: „JAK JE???““ Soucitný pohled na vytahané ruce a kruhy pod očima. Vaše mizerná nálada je opět o kousek výš. Teď už nemáte chuť praštit jen kabelama….

Ovšem vaše, “stáleještěhrdost“, vám nedovolí natankovat mu ji rovnou, ale s úsměvem, pracně vytlačeným, zlehka odpovíte: „NORMÁLKA!“ Jeho nenucená konverzace vás nesmírně nudí, v hlavě si rovnáte vlastní myšlenky a jen ze slušnosti neustále přikyvujete. Pak k vám jakoby z dálky doletí slovíčko- PENÍZE. Zbystříte…. Jeho pochopení vašich finančních potřeb je úžasné… Jen tak mimochodem se ovšem zmíní o tom novém kostýmku, co koupil manželce…. „…za nekřesťanské peníze, ale když ona po něm tak toužila, že?!“ V hlavě vám běží obrázek vlastní skříně, kde se natrvalo zabydlely jedny rifle a pár halenek… Ale on nekompromisně pokračuje ve vašem duševním týrání… JÓ a koupili jsme si nového mazlíčka a hladí to velké, lesklé, na 4 kolech vedle sebe…. Jste stále velmi blízko fyzickému útoku, ale jste ještě dost silní na to to neudělat.. Pak se vás zeptá: “co bys řekla tomu něco si přivydělat??“

Smích…….ano, váš smích…..

Položíte docela logickou otázku…a kdy jako bych to měla dělat??? V noci?? To je totiž vaše jediná volná chvilka…

Smích …..jeho smích …

Tak to budeš dělat jako hlavní prac. poměr!!! NO!!!

Povytáhlé obočí a dotaz na jeho zdravotní stav.

Smích…..jeho smích…..

Upozorníte jej, že žádný podomní prodej neuznáváte a nadepisovat obálky taky nehodláte..

Smích…už zase jeho smích….

Před očima máte rudé skvrny a vytahané igelitky už se nebezpečně pohupují…. Po téhle „zátěžové“ zkoušce, si náhle jakoby uvědomí, že měl být už dávno někde jinde… ale ubezpečí vás, že se ozve, protože je třeba s těma vašima financema něco dělat…

Obláček z výfuku se už dávno rozplynul, ale vy stojíte s nepřítomným výrazem a igelitkama zařezanýma do prstů, stále na stejném místě…

Kdo by si myslel, že se už neozve tak OMYL!!! Ještě týž večer zvoní telefon a kdopak nám to volá??!! „….Uvolnilo se mi tu místečko, tak jsem si řekl, že k tobě zaskočím a proberem to, můžu??!!“

Souhlasíte.

Stačilo se vám to od té doby v hlavě urovnat a tak si říkáte, když u něj to funguje, tak proč ne u vás!!!

Uvaříte kávu, odtrhnete děti od sušenek, určených pro nenadálé návštěvy (děti byly zase rychlejší, než návštěva.) Znovu se necháte týrat jeho řečičkama o blahobytu, ale teď vás hřeje vědomí, že mučí i vaši drahou polovičku.

Asi tak za hodinu jste „nabuzeni“ vědomím, že i vy jednou… a zanedlouho… a určitě líp jak on!!!!!

Po jeho odjezdu však přijdete na to, že vlastně vůbec nic nevíte….útočící drahá polovička: „co to on vlastně dělá???!!“ Vaše vyhýbavá odpověď: “..si slyšel né??!!“ Určitě, ne protože ani vy ne…. Jste však domluveni, že se pojedete nezávazně podívat na jeden seminář: “…je to taková burza práce!! Tam si určitě něco vybereš!!“

S tímto vědomím a nadějí na lepší zítřky bez neustálého křiku nadřízených, se vydáváte na cestu…..

„Pojedeme mým autem…“ říká dobrák známý. Stavíme se na snídani a pak hurá na ně!! No,ale nesmím zapomenout na “menší finanční obnos“ je to taková vstupenka, ovšem v první výplatě ji firma vrátí!!!

Toto byl první varovný signál… já nereagovala….

Cesta probíhala v klidu. Nadšený známý neustále někomu někam telefonoval a švitořil, jak k tomu někomu, tak k nám. Můj muž byl naprosto mlčenlivý a nepřístupný. Byl donucen jít v kvádru a“šlajfce“..

Přijíždíme na místo.. Ještě nás jemně upozorní že je ve zvyku vytleskávat mluvčí, tak ať se prý neleknem, a jdem.

Blížíme se k budově,která je obklopena lidičkama v kvádrech a kostýmkách. Můj muž si neustále popotahuje kravatu a brble.

První poznatek: všichni se smějí , vítají se mohutnými gesty a slovy chvály…

Toto je druhé varování, to už vnímám i já!!

Sleduji to davové nadšení a radost jenž z těch lidiček čiší… děsí mě to…

Jsme představeni asi polovině těch šťastnejch lidiček. Sám nejvyšší má pro nás chvilku.. Drtí mi ruku a mele cosi o blahobytu a jeho nesmírné radosti z naší ůčasti..

Dostávám kafe v kelímku… Pálí mě prsty… kde je sakra ten blahobyt??!!

Můj muž mě táhne do rohu a než mi stačí říct to co chtěl,je u nás známý a cpe nás do prvních řad: “..ať dobře slyšíte!!!“

Můj muž má asi křeč v ruce… Ne!! to se mi snaží něco ukázat… sleduji nápis na stěně a teď teprve vím “kolik bije“

„SKY LINE“

Smích ……můj smích.

PSSSSSSSSSST!!! Nabádání k tichu… někdo vyskočil na židlu a hlaholí uvítací řeč… Kdosi vedle mě s výrazem dítěte, které uvidělo Mikuláše šeptá jeho jméno. Když se tvářím nechápavě, změří mě pohledem a pak zasykne, skoro vztekle TO JE ŠÉF!!! A mě se vybaví slova známého…..malý muž z velkým srdcem!!!

Jsme donuceni opět se zařadit do fronty a čekat v přesálí až nás pustí do toho místa, kde je počátek blahobytu… máme „fešné“ cedulky s vlastnímy jmény HEČ!!

Přesto je mi mým mužem naznačeno, že mu už to stačí a odchází na vlak.

Smích ….můj smích… Přiznávám se mu, že já se bavím… (tak trošilinečku se zajímám o psychologii a tato ukázka davového šílenství a vlivu sekty na lidskou mysl…nádhera!!!

Žadoním, ať ještě chvilku zůstane, kvůli mně… jsem zvědavá co bude dál!!

Podvolil se…..

Tma…ticho…zvuk blížícího se vlaku…..

Absolvovali jsme první část kde jsme slyšeli neustále o blahobytu, tleskali a slyšeli o blahobytu, pak už ani netleskali (teda jen my, ostatní to stále bavilo) a pak nás, vypustili opět do předsálí. Tam každému dali papír který jsme měli podepsat. Má zvědavost na davové šílenství pomalu vyprchala a já toužím, tak jako můj muž, prchnout na čersvý vzduch. On už taky míří ráznými kroky k východu… „Kam jde???“ Zděšený známý mě drží za rukáv a marně se snaží zachytit i mého muže. Pryč!!! Říkám já…

Ale oni ho nepustí!!! Proč??? „Ať podepíše,pak může ven!“ Mého muže už zachytila “ochranka“ a směřuje jej zpátky. Dobíhám jej a táhnu jiným směrem… Je brunátný v obličeji a brblá. Chytne mi ruku a zcela vztekle mi prská do obličeje, že tu nebude ani o minutu déle!!!

Známý nás nutí podepsat ten papír.

Všude kolem šťastní a usměvaví lidé….

Jen mi se nějak vymykáme… Muž mačká onen papír a známý mu ho celý zoufalý rve z rukou..

Snažím se zachránit situaci tím, že beru nešťastného známého bokem a dál od mého muže. Vysvětluji mu, že tu už nechceme být, že odcházíme… Ptá se na důvod… než se ho dozví je tu „Ten-jenž-potřebuje-židli-aby-jej-bylo-vidět“

Úlisným hlasem a s úlysným výrazem mi opět sděluje jeho nadšení z naší ůčasti.

To už ale za mnou stojí můj muž a ten jeho nadšení chladí sdělením, že my už ale odcházíme!! Úlisný výraz střídá překvapený výraz… Po prudší výměně názorů se jeho překvapený výraz mění ve výraz vzteklého šílence. A ten “malý muž s velkým srdcem“ ukazuje, kde jsou dveře a řve….SBOHEM!!!

Teď již mlčenlivý známý nás sklesle doprovází k šatně a vyzvedává k nemalému překvapení paní šatnářky (která okamžitě sjede pohledem nejprve mne a pak mého chotě) naše kabáty… Upozorní nás, že on tu musí být až do konce… Nám to nevadí,my si počkáme!! Říká, teď už usměvavý, můj muž.

Odcházíme ke dveřím…

Sledují nás zraky všech těch šťastných lidiček (mám pocit,že některé oči spíš prosily o pomoc).

Vykročíme na čerstvý vzduch….

Smích….náš smích….

Pak se radostně rozběhneme a necháváme za sebou ty kouřící a překvapené šťastné lidičky!!!

Nejeli jsme hned domů….měli jsme stejný názor ohledně námi zaplacených pohonných hmot natankovaných do miláčka našeho známého.

A tak jsme strávili báječné odpoledne v cizím městě. Mě nevadila zima a mému muži kvádro… dokázali jsme totiž sami sobě, že máme čistou hlavu a dost sil nepodlehnout, byť lákavé představě snadno získaných peněz.

A já se zase plazím s igelitkama v každé ruce a sním o lepším zítřku. Ale vím, že už nepodlehnu žádnému známému s mámivým voláním peněz, které se vydělávají pouhým řečněním a tleskáním….